Věčný česko-ruský boj.
Dnes k nám do kanceláře opět zavítal náš hodný dědeček Dwayne. Je již dobrých pár let v důchodu, má velký úsměv, srdce a hluboko do kapsy. Jak sám říká, je vděčný za každou práci, kdy může být ještě trochu k užitku. A pomůže mu zaplatit torontský nájem, co si budeme povídat. Jednoho dne, v největších letních vedrech, nám přinesl frappuccino, za což jsme mu i s asistentkou skočily kolem krku. Doslova.
Sluníčko dnes nad Torontem opět pražilo a ohřálo městský vzduch na neříjnových 26°C.
„Ani se nezdá, že v pondělí slavíme díkuvzdání,“ povzdechl si Dwayne, zatímco si utírá pot z čela.
„No jo, koukala jsem na počasí doma v Evropě a tam mají 6°C a déšť… Nechtějí mi to kanadské teplo věřit.“
„A kde máte vlastně doma?“
Usměju se, pomineme-li filozofickou část otázky… „V Česku.“ Čti Czech Republic – nikoli Czechia.
„Jó, Čekoslovákia… tam jsem byl! V Praze, Gottwaldově a Bratislavě!“
„A víte, kdo to byl pan Gottwald? My už jsme si to město zase přejmenovali… Co jste tam vůbec dělal?“
„No s hokejisty. V pětaosmdesátém. Na mistrovství světa. Já věřím, že teď už máte všechno jinak… Ale to vám bylo tak strašné, do smrti na tu cestu nezapomenu.“
„Vy jste byl s kanadskými hokejisty v komunistickém Československu? To musela být docela legrace, ne?“ směju se.
„No jo. Vyhradili nám celé hotelové patro. Z nějž jsme se nesměli nikam hnout. S nikým promluvit. Abychom náhodou neprozradili, jak to chodí u nás doma. Hlídali schody. A my se chtěli jít normálně projít do města. Vidět Prahu. Kouknout na holky a dát si pivo. Řekli nám jen ve skupině a s průvodcem… Vypadal jsem podezřele, i když jsem si potřeboval odskočit na záchod. Mimochodem ten papír… Slyšela jste o něm? A všechno venku bylo takové… Šedé…“
„Zní to dnes pro mě podobně neuvěřitelně jako příhody ze Severní Koreje. Já jsem osmdesátý devátý, revoluční dítě. Znám ty příběhy, ale má generace je už nezažila a mnozí zapomínají…“
„Ale víte co bylo nejlepší? Ten hotel měl jen jednu jídelnu! Ha! Tam se odehrával snad větší zápas než na ledě, kde jste na Rusy jen pískali. I když pořádně, haha. Ale v jídelně! Tam jste měli přesilovku! Tam byly medaile dávno rozdány! Byl zaveden přísný zasedací pořádek – skvěle mapující dění kolem. Kanada na jedné straně, Československo nárazníkové pásmo a Rusko na straně druhé. A hádejte, kdo dostal první najíst? Kanada a ostatní hosté. Československo. Rusové až na konec. Vždycky. Každý den. Vy jste je tak nenáviděli! A nenávidíte pořád, mně to říct můžeš,“ spiklenecky mrknul Dwayne.
Nenávist k Rusům necítím. Přesto tenhle rozhovor zřejmě pořádně nahlodal mé dlouze-sladce-spící neruské já.
„Mluvíte rusky?“ zeptal se mě o pár hodin později čínský klient Wen-Li.
„To teda nemluvím!“ Vyhrkla jsem podrážděně. „Myslela jsem…mluvím, ale nejsem Ruska.“ Breptám a v hlavě mi svítí kontrolka asertivity.
„Oukej.“ Kouká trochu polekaně.
…
„Děkuji vám. Focení se vydařilo. Nahrajeme pár nejlepších ještě dnes a kolega se vám ozve.“
„Oukej. Děkuji vám, Karolina. Spasíba! Dasvidaňja!“
„Říkala jsem, že nejsem Ruska!!“ Ale můj křik slyšely jen zdi ateliéru, neb Wen-Li již stihl prásknout dveřmi.
Česko-ruský boj zjevně jen tak neskončí. Hlavně ať se do něj nemotá Čína.