Nemám ráda lidi, kteří nás nutí se tázat, zda můžeme v dnešním světě důvěřovat jeden druhému. Samotné položení si této otázky je zkrátka špatně. Zdobíme vánoční stromeček s naší tradiční kanadskou rodinou – za nově příchozí já a P., za Kanaďany, tj. třetí generaci imigrantů, S. a D., za Sibiřany fenka huskyho. Na stromečku nesmí chybět keramický větrný mlýn jako vzpomínka na holandské předky D., čestné místo zaujímá páv s duhovým peřím připomínající LGBT komunitu. Nad vším bdí anděl. Dáváme si slivovici a posloucháme, že War is Over. Co na tom, že je listopad. Těšíme se z našeho mikrosvěta, kde hranice nemají místo.
Možná se budeme stěhovat. Výhledově v únoru. Jak už to u velkoměst bývá, poptávka na trhu s torontskými nemovitostmi převyšuje nabídku. Bydlíme v prostorném, nově rekonstruovaném rodinném domě s docházkovou vzdáleností ke stanici metra. S. se již dříve zmínil o potenciálních kupcích. Nyní ovšem přišla rodina s nabídkou převyšující reálnou hodnotu domu o tři sta tisíc CAD. A to je velká věc. Navíc D. dostal místo v nemocnici na druhé straně města, kam dojíždím já i P. Kluci se tak začali koukat po nemovitostech v dané lokaci. Upřednostňují ty s vícero bytovými jednotkami, abychom mohli nadále zůstat spolu. Vzhledem k nárokům kladeným na nájemce by pro nás nyní nebylo jednoduché hledat si něco sami. A měsíci prověřené společné bydlení nám maximálně vyhovuje.
„Máme asi problém. Někdo mi dnes ráno volal, že S. nezaplatil 4 měsíce nájem,“ vyhrkl P. v metru.
„Prosím?“
„Pamatuješ si na ty opraváře, co u nás byli před měsícem? Jak se mě ptali na nájemní smlouvu?“ Spěšně ano. Prohodili jsme pár slov na chodbě, ale spěchala jsem do práce. P. se ptali, jak jsme bydlení našli. A chtěli poslat naši smlouvu k nahlédnutí. Není ovšem divné posílat nájemní smlouvu opravářům? Vždyť to nedává žádný smysl. Tito pánové dům rekonstruovali, takže jim byl důvěrně známý, ale žádat po nás nájemní smlouvu… Zeptali jsme se S. Ten klasicky zvedl obočí a podotkl, že na to nemají právo… Ještě jednou se S. ptám, jestli je dům jeho. Samozřejmě, že ano. A S. je koneckonců právník, za den si na incident nevzpomeneme. Nyní je tu zas… Opraváři jsou údajnými vlastníky domu.
V noci nezamhouřím oka… Stěhování, nabídka na prodej domu, co nelze odmítnout… Co vlastně víme o lidech, se kterými sdílíme každodenní život?
Ráno odložím kabát a vytáčím telefonní číslo opraváře/majitele domu/nevím vlastně koho. Oceňuji soukromí vlastní kanceláře.
„Dobrý den, Karolíno. Čekal jsem Váš telefonát. Ano, já jsem skutečným majitelem. Vlastníme ve městě více nemovitostí, které renovujeme a pronajímáme. S. a D. jsou pouze nájemci. A čtyři měsíce nám nezaplatili. V pondělí jsme měli s S. první stání u soudu. Chtěli jsme vás varovat. Věřím, že jste slušní lidé. Naletěli jste podvodníkům stejně jako my.“ S těžkostí polknu. „To myslíte vážně? Ale my máme s S. podepsanou smlouvu. Od začátku tvrdí, že je majitelem domu on. Každý měsíc mu platíme nájem…“
„Vidíte, mně S. na začátku řekl, že byl v Česku na dovolené, kde jste se seznámili. Nyní přijíždíte do Kanady a tak vám jako přátelům nabídnul ubytování u sebe..“
„Ale my jsme si našli ubytování přes inzerát, S. v Česku nikdy nebyl…“
„Ano, to už víme. Mluvili jsme s P., když jsme byli u vás doma. S. nám také tvrdil, že se D. v červenci odstěhoval.“
„Neodstěhoval..“
„To víme také, S. nám neodpovídá na žádné telefony ani emaily. Když jsme zazvonili na dveře, D. nám přišel otevřít a tvářil se, že o ničem neví. Vy možná nájem platíte, ale peníze jdou S. do kapsy.“
„Ale to přece není možné. Bydlíme spolu od května, nikdy jsme spolu neměli jediný konflikt. Právě naopak. Jsme dobří přátelé, kluci nám pomáhají, vzali nás na chatu,autem na nákup… S. je právník, tohle musí být nějaké nedorozumění.“
„S. není žádný právník. Každému to říká, ale právník není. V právnické asociaci jeho jméno nenajdete. Zkuste si zadat iniciály do googlu. Tohle navíc neudělal poprvé. Vypadá jako velmi solidní člověk, jeho vystupování a komunikace… My jsme mu také naletěli. Věřím, že jste slušní lidé. Já nově příchozí oceňuji, vím, že jste pracovití, vzdělaní a snažíte se dát této zemi to nejlepší, co můžete. Moji prarodiče byli také imigranti a jejich začátky nebyly jednoduché. Pokud budete potřebovat jakoukoliv pomoc, bydlení, reference, obraťte se na nás. Já proti vám nic nemám, nechci, abyste zůstali na ulici. Jen potřebujeme S. a D. dostat z domu pryč.“
„Dnes je ale posledního listopadu. Dle smlouvy musíme zaplatit nájem, co máme dělat?“
„To nevím, nemohu vám dát žádné rady. Chtěl jsem vás jen kontaktovat a říct, jak se věci mají… Prosím, buďte opatrní, ať nepřijdete o kauci či další peníze.“
Cítím se, jako by mi někdo vrazil facku. Rovnou dvě. A strčil pod studenou sprchu. Google plive hesla jako falešný právník, podvodník, poskytování rádoby právních služeb, za které S. mámí peníze a pak už se klientům neozve atd. Dokonce prý vlastní fiktivní firmu s péčí o psy. Je toho hodně. A je mi nevolno.
S majitelem si vyměníme ještě pár telefonátů, kvůli šetření mi nechce poskytnou žádné informace emailem. Nemám však důvod mu nevěřit. Náhod je příliš mnoho. V pondělí jsme se dozvěděli o možnosti stěhování – a v pondělí údajně proběhlo první stání. Zběžné hledání na googlu mluví dost jasně. Informace do sebe zapadají. Náš domov se sype jako domeček z karet.
V Torontu existuje bezplatná linka, poskytující rady nájemcům v nouzi. „Sdílíte nějaké společné prostory?“ ptá se ženský hlas na druhé straně. „Ano, kuchyň.“ „V tom případě jste pouhými spolubydlícími. Řešte situaci s pravým majitelem.“ „Ale my máme podepsanou smlouvu se svými spolubydlícími…“ Vysvětluji zmatenou situaci. „Pak se obraťte na právníka. Ale pokud máte smlouvu, nájem byste dnes zaplatit měli.“
„Zavolej policii.“ radí mi zaměstnavatel. To ale nedává smysl, pokud již byli u soudu… Když se v Kanadě rozhodnete neplatit nájem, pronájemce musí čekat na uplynutí tříměsíční lhůty, než vůbec může konat první kroky… Není divu, že získání bydlení je tak složité. A co bych policii řekla? Že se mi ozval údajně pravý majitel, kterému sice nemám důvod nevěřit, ale který mi neposkytnul žádné písemné dokumenty… Že jsem si na třech různých serverech našla recenze o pochybné právnické činnosti? Kdokoliv si dnes může na internetu založit profil a napsat takřka cokoliv… Bránit se internetové pomluvě není snadné.
„Konfrontuj je a nic neplať.“ Konfrontujte údajně profesionálního podvodníka, když nemáte v rukou žádný důkaz. Konfrontujte vaše přátele, že vám lžou, když nemáte svědky. Blížíme se s P. k domovu. Klepou se mi ruce, v hlavě mám připravených asi tisíc scénářů. Jaká bude reakce, když jim nezaplatíme? Dům má na dveřích elektronický kód, co když ho změní a my se zítra nedostaneme dovnitř?
Mlčky do sebe soukáme špagety, zatímco se kluci smějí u televize. Máme připraven příběh o tom, jak nám známý nabídnul bydlení poblíž P. práce, což se ostatně skutečně stalo, když se P. svěřil s prekérní situací spolupracovníkům. Volné od prvního ledna. Víme o výpovědní lhůtě 60ti dnů, ale kluci se chtějí také stěhovat, nedává smysl platit nájem a pak vracet kauci… Bez problému souhlasí. Povzdechneme si, že nám je stěhování líto a slíbíme si návštěvy. Zůstává hořká pachuť. Za zavřenými dveřmi pokoje dáváme dohromady všechny důležité dokumenty a P. je ráno odnáší do práce, kde je schová na bezpečnější místo. Dveře od našeho pokoje nemají zámek. Pasy bychom ale měli mít u sebe. Nikdy se nám nic neztratilo, ale za daných okolností si nemůžeme být jistí vůbec ničím. Možná je to jen paranoia strachu. Usínáme na našich pasech schovaných trapně pod matrací. A žádné sny se nám nezdají.
V krajní situaci si uvědomujeme vlastní zranitelnost. Bylo rozhodnutí mlčet správné? Měli jsme jít do konfrontace? A kde je vlastně pravda? Ví o tom všem D.? Měli bychom mu to říct? S. se nám již při prvním setkání představil před D. a vlastní matkou jako právník, D. je o dvacet let mladší než S., takže na promocích mu evidentně nebyl. S. pochází z jiné provincie. Řekli jsme S. spoustu důvěrných informací. Máme přemýšlet nad vším, co bylo či nebylo řečeno? Nechybí ve skládačce nějaký díl? Kdo je vlastně viník a kdo oběť? Je dnes nutností googlit si naše zaměstnavatele/pronájemce/životní partnery? A jsou tato internetová zjištění důvěryhodná? Máme po každém pronájemci chtít vidět výpis z katastru? Po našem partnerovi univerzitní diplom? A pokud narazíme na podvodníka, jak si můžeme být jistí, že jsou předkládané dokumenty pravé? Nebudeme pak sami působit jako blázni?
Vzpomínám na den, kdy jsem na parkovišti kyrgyzského Biškeku potkala řidiče maršrutky. Dohodli jsme se na transportu do města Oš vzdáleného 12 hodin cesty přes hory. Peníze chtěl předem. Podali jsme si ruce. Neměla jsem ani jeho telefon a odcházela domů s tím, že už jej nikdy neuvidím. Ráno mě vyzvedl přesný jako hodinky.
Kluci se nakonec vystěhují o několik dnů dříve než my. Připomíná to spíše útěk. Jestli chceme, můžeme si dát věci dočasně k nim, prý po odstěhování nemají nad domem kontrolu. S díky odmítáme. Nemají kontrolu nad prodejem domu? S divadlem nám moc nepomáhají. Ale pořád se chovají mile. Darovali nám nějaký starý nábytek, vysavač, nádobí. Na rozlučku spolu vyrážíme do duhového kina na nové Star Wars. Dokumenty a hotovost si ale doma v šuplíku nechat neodvážíme. Pravý majitel domu mi několikrát volá. Jak zvládáme situaci, jestli je vše v pořádku a ptá se na novou adresu kluků. Říká, že své peníze zpět asi nedostane, ale prý si je osud najde. A my se ocitáme mezi mlýnskými kameny. Poprvé v životě nejdu do sporu, jak mi temperament velí, ale mlčím. Na obě strany. Kdo jsem, abych soudila činy druhých. A kde je vlastně pravda? Pijeme s P. víno v prázdné kuchyni a soutěžíme o vtipnější ozvěnu nesoucí se domem.
Stěhování těsně před Vánoci není nic příjemného. My jsme v cizí zemi. Oba pracujeme na plný úvazek a vracíme se domů kolem osmé večer. Řešíme další možnosti kanadské budoucnosti. V době zveřejnění tohoto příspěvku stěhujeme své dva kufry, švédské peřiny a pár kusů zděděného nábytku do sklepa obchodu, kde P. pracuje. Náš nový byt bude volný až od prvního ledna.
Na zádech si necháme batohy s fotoaparátem a pasem. Zanedlouho míříme na letiště, začíná nám totiž dovolená. Máme dvě letenky do Havany. Ještě nevíme, kde budeme po přistání spát. V říjnu nám to přišlo jako super nápad a vytržení z jinak dosti pohodlného života. A nepřestáváme se těšit ani teď. Oprašte pasy, ale na pohádky mrkněte raději doma. Šťastné a veselé!