„Očekáváme velké změny. Teď, když je Fidel po smrti. V Havaně se ceny nájmů a nemovitostí zdvojnásobí. Kubu navštěvuje čím dál více turistů. Nejsme na takový zájem zvyklí, před pár lety tady ještě nikdo nebyl. Říkáte nám, abychom se vyvarovali amerikanizace. Ale zapomínáte, že jsme měli s Američany vždy dobré vztahy. My Kubánci jsme prostí lidé. Milujeme dobré jídlo, tanec, rádi se smějeme. Ale také jsme velice hrdí. Kubánskou povahu neztratíme. Fidel udělal pro naši zemi spoustu dobrého, ale socialismus nikdy nefungoval a fungovat nebude. Dohnal nás na samý okraj. Naše ekonomika je zdecimovaná. Lidé jsou vyčerpaní. Už to trvá moc dlouho. Ale teď se všechno změní. Takhle to dál nejde. Musí přijít uvolnění. Stojíme na prahu nové Kuby. Šťastné a veselé!“
Čekání, Habana Vieja
A tak si v česko-švédsko-americko-kubánském složení připíjíme na lepší zítřky. K tradiční štědrovečerní večeři se jako předkrm podávají škvarky. Škvarky! Následuje vepřová pečeně s rýží a fazolemi, vařené krevety, zeleninový salát, jako dezert kandovaná papája. Pijeme tuzexový cider, co se tváří jako šampaňské. Laura nás s manželem učí salsu. Sleduji její ladné kroky v červených lodičkách, neustále padající ramínko od naditého výstřihu a černé vlající vlasy. Laura je ztělesněním slova sexy. My jsme bledé a unavené přetechnizovaným přepracovaným světem. Pánové velmi rychle vzdají své taneční snažení a kochají se pohledem. Dámy nakonec taky. Nemají na výběr.
Sedíme na balkoně a pozorujeme ruiny staré Havany. Z každého domu se line jiná skladba, všechny v latino rytmu. Protějšímu domu chybí část střechy a okenní tabulky. Vevnitř se už celé hodiny kroutí kluci bez trička a lijí rum. Vánoční atmosféra a la Cuba.
Zatímco jsem ráno koukala na vlající izraelskou vlajku naproti a myslela si něco o osadnících na Kubě, paní z vedlejšího balkonu mi podala lísteček, ať si vygooglím boha na jw org. Jednou jsem se zapovídala s ruskými Svědky Jehovovými na Kypru. Na společné fotografii drží Strážnou věž a já plechovku piva. Další artefakt, pousměji se. Nyní se mě sousedčin vnuk přišel zeptat, jestli nemám sprchový gel.
Jehova, Habana Vieja
Naše vánoční večeře stála 25 USD na osobu, což je zhruba výše kubánského měsíčního platu. Sousedé se nemají čím umýt. Je nám trapně. Na naši obranu je to od příletu poprvé, co nemáme večer hlad. Na Kubě je úplně jedno, zda jste inženýr či uklízeč, vydělávají zhruba všichni stejně. Tedy téměř nic. Jediným zdrojem příjmů jsou turisté. A dopady jsou obří.
Kuba rozhodně není levnou destinací. Za noc v tzv. casas particulares, tedy v domech, kde pronajímají místnosti turistům, platíme 25-35 USD/noc. V restauraci platíme za oběd stejnou částku jako v Kanadě a dostaneme plátek mražené ryby a tři lžíce rýže. Cestovatelská zkušenost volá po podniku pro místní. V jednom si dáváme mojito. Místo máty v něm plave neidentifikovatelná zelená tráva a modlím se, že potenciálně nefiltrovanou vodu přerazí rum. Blbý nápad. Nakonec si starý pán za barem řekne o 6 USD. V restauraci pro turisty bychom zaplatili 4. Bar je plný místních opilců, je jasné, že tolik pití nestojí. Po hádce platíme 4USD a z podniku jsme vyhozeni. Rozhodneme si nějaké jídlo koupit v obchodě.
Obchody jsou na Kubě dvojího typu – státní, za kubánská pesa CUP, ke kterým by se cizinci správně neměli vůbec dostat. A tuzex, kde se platí v bonech (zde kubánské konvertibilní peso CUC se shodným kurzem USD). Ve státním obchodě lze koupit jen kostku mýdla, cukr a sůl přesypanou do PET flašek, mouku, vejce. Když se západní turista omylem do takového obchodu dostane, čeká ho asi pěkný šok.
Státní obchod, Habana Vieja
A tak jsou Kubánci nuceni nakupovat v tuzexu za CUC i základní potraviny, jako např. rýži. Polovinu tuzexu však vždy tvoří rum, cigarety a doutníky. Druhá polovina zeje prázdnotou nebo se v ní najdou různé nahodilé věci. Těstoviny, rajské protlaky v konzervě, sladké ovocné nektary suplující stoprocentní džusy a kubánská kola, se kterou cuba libre prostě nikdy nebude chutnat dobře.
V zadní části obchodu čekáme jako jediní cizinci půlhodinovou frontu na sýr. Kubánci na nás koukají, co tam vlastně chceme. Vzpomínáme na historky, jak naši rodiče a prarodiče stávali ve frontách. Na ten vítězný úsměv babičky, když domů přinesla dva banány. Dostáváme se k pultu. Dva druhy sýra, jeden druh šunky, mražené vepřové. Řekneme si o kousek sýra na cestu, 200g za 3,5 CUC. Už jsem říkala, že měsíční plat je zhruba 25? Mlčky odcházíme do pekárny, kde stojíme další půlhodinu ve frontě.
S nově nabytými znalostmi španělštiny si říkám o čtyři bulky. Na pokoji zjišťujeme, že jsme koupili dutou, super tvrdou krustu. Jíme sýr a vymýšlíme, co si dáme dobrého doma v Torontu. V duchu si nadávám, že nejsem rozmazlený fracek, co nikdy neviděl chudobu a rozvojový svět. Přesto se mě kubánská realita dotýká více než kde jinde. V havanských obchodech nenacházíme jedinou cukrovinku.
Tuzexový nákup
P. si zapomněl přibalit trenky. Po škodolibém smíchu vs. mužské ješitnosti se ptáme Laury, kde můžeme nějaké koupit. „Jo, boxerky? Tak to není na Kubě jednoduché, haha… Ale možná tady a tady..“ ukazuje body na mapě. Jde se. V prvním obchodě prodávají značkové džíny za 150 CUC. Po důkladném prozkoumání několika skleněných pultů nacházíme bílé slipy. P. se tváří tak zoufale, až slzím. Smíchy.
Jdeme do druhého obchodu, nic. Zkoušíme jakýkoliv obchod s oblečením, vždy mají pár kusů úhledně pověšených předražených značkových košil a triček. Hádám z amerických výprodejů. Až konečně narážíme na něco připomínající kýžený kus oblečení. „Modré nebo zelené?“ „Modré,“ pípne P. Umělina je natolik pružná, že jde natáhnout metr krát metr. Vyzkoušeno.
Habana Vieja
Stará Havana má své kouzlo. Rozpadlé, kdysi velkolepé domy, staré bouráky na každém rohu, pouliční život, živá hudba… Pohlednice, které všichni známe. Množství turistů s iphony. Množství místních, co se snaží okolí načančat a dostat z turistů peníze nejrůznějšími způsoby.
Habana Centro, další z havanských čtvrtí, je trochu jiný příběh. Většina turistů setrvává ve Staré Havaně a místní si tady už na nic nehrají. Je horko a sucho, ulice o poznání ztichly. Paní prodává slunečnice v plastových kýblech. Hned vedle visí na garážových vratech kusy masa lákající mouchy. Za velkého křiku si ušmudlaní kluci kopou s vyfouknutým míčem. Opodál se zase hraje domino. Všudypřítomná auta, povozy, rozbořené domy, zvědavé oči, vypelichaní psi a kočky. Na chodníku ovčí hlava, na které si už pár dní pochutnávají červi. Mumraj ve své ryzosti.
Domino, Centro Habana
Pokračujeme dál. Míjíme havanskou synagogu. Drtivá většina kubánských židů během komunistické revoluce prchla do Spojených států a dalších zemí. Na Kubě však stále odhadem žije asi 1500 židů, soustředěných především v Havaně. Míjíme také havanskou mešitu. Na Kubě žije až 10 000 muslimů, především konvertitů ze 70. a 80. let i současnosti.
Míjíme fotbalový stadion, jehož zašlá sláva bije do očí podobně jako zbytku města. Míjíme americkou ambasádu hlídanou vojáky, před níž stojí gigantické socialistické sousoší a konstrukce podivného tvaru. Přicházíme zpět k moři. Od floridského Key West nás dělí jen 160 km. Hledíme na hladinu, jež vzala život a sny mnoha lidem mířícím za svobodou.
Parque José Martí Stadium, Habana
Večeříme. V restauraci je spousta starších cizinců doprovázených mladou atraktivní Kubánkou. Páry se drží zamilovaně za ruce, dívky obdivně vzhlíží ke svému muži pro tento týden a chichotají se. Vlastně jsou jediné z místních, které v restauracích potkáváme. Kubánci si nemůžou restaurace dovolit. Živá hudba hraje téměř všude, první večer jsme byli ze známých skladeb Buena Vista Social Club nadšeni. Pak jsme pochopili, že těch deset písní v různých obměnách uslyšíme pokaždé. Muzikanti obejdou s kloboukem stoly, po nich následují tanečníci, konečně přijde i obsluha zkasírovat, vymění se publikum a cirkus začne nanovo.
V noci svítí světlo jen v několika hlavních ulicích. Ještě o půlnoci sedí malé děti před domem a hrají si. U jednoho z domů sedí i malá okatá holčička, věnuji jí hračku poníka. Kouká na mě a mlčí. Její máma odloží hrnec, ze kterého vyškrabuje zbytky večeře. „Veselé Vánoce!“ halekám. Vyměníme si letmý úsměv. Beze slov pokračujeme s P. k domovu. Je to tady zvláštní svět.
Revoluční nákup
Hasta la vista, Habana! Příště se vydáme na kubánské cesty.