Po týdnu prázdnin a pozdravení přátel v New Yorku přistáváme na Billy Bishop Airport v torontském downtownu. Je 13. dubna a za okny leží poslední zbytky sněhu. Ticho v letištní hale by se dalo krájet. Stiskneme tlačítko výtahu s nápisem Toronto. Smějeme se tomu. Máme s sebou jen dva kufry. Ode dneška neznamenáme vůbec nic. Ale vlastně si ještě neuvědomujeme, co to přesně znamená.
Chceme si koupit jízdenku na MHD, ale na zastávce nejsou automaty. V přilehlé benzínce nám za 15$ dají do dlaně 5 drobných mincí. Přijíždí šalina. Odhaduji podobná, co brázdila brněnské ulice někdy v 70. letech. Všichni nastupují prvními dveřmi. Řidič drobnou minci vymění za papírovou jízdenku. Nevěřícně na sebe koukáme. S nostalgií vzpomínám na kyrgyzské maršrutky, jen ty mrakodrapy za oknem mě vrací zpět do kanadské reality.
Na poslední chvíli nám přijali žádost o couchsurfing a nemusíme jít do hostelu. Na 3 noci máme klid a zůstáváme u mladého kanadského páru v domě poblíž High Parku. V profilu mají uvedeno, že žili v Německu a Jižní Koreji. Podle fotky odhadujeme, že slečna bude Němka, neboť její partner má jasně asijské kořeny. Hned po seznámení se ovšem dovídáme, že Markova rodina pochází z Filipín a do Německa přišla již počátkem 80. let, on pak s maminkou v deseti letech emigroval do Kanady. Marka s Colleen před časem kanadský způsob života přestal bavit, a tak se na rok vypravili do Jižní Koreji. Jelikož je nyní Colleen v sedmém měsíci těhotenství, pověsili dočasně své cestovatelské touhy na hřebík a rozhodli se dobro z couchsurfing cest předat zase dál. A tak jsme se na jejich gauči octli my. Zítra začneme hledat vlastní bydlení.
K tomu potřebujeme prvně kanadské číslo. Zjišťujeme, že ne každá sim karta se kamarádí s českým telefonem. Taky jsme si chtěli pořídit nový telefon. Po zhlédnutí nabídek několika obchodů zjišťujeme, že nejlevnější stojí 900$. Blokovaný. Ke koupi sim karty musíte uvést svou adresu. S Markem jsme domluveni, že si půjčíme jejich bydliště.
Chceme vlastní byt, respektive garsonku. Žili jsme tak léta v ČR a rádi bychom měli své soukromí i nadále. Hodiny projíždíme servery s bydlením, hledáme na mapě a aspoň virtuálně se seznamujeme s městem. Volám na první nabídky. „Litujeme, ale byt už není k dispozici.“ „Litujeme, ale garsonka je jen pro jednoho člověka.“ „Máte práci?“ „Ve které firmě v downtownu pracujete?“ „Máte práci?“
„Okej, přijeďte se v 11:00 podívat.“ Hurá, máme prohlídku! A relativně v centru! „Hello, jsme před vchodem. Můžete nám přijít otevřít?“ „Jejda, já nejsem teď doma… Sorry. Za hodinu?“ Bloumáme ulicemi.
Přichází potetovaný děda v triku I’m Canadian, se psem a cigaretou. Vcházíme do domu s dlouhou chodbou a špinavým kobercem, lemovanou dveřmi po obou stranách. Za jedněmi se skrývá malý zakouřený pokojík s pavučinami na okně. Strká nám do rukou formulář, jenž musí každý žadatel o byt vyplnit. S adresou zaměstnavatele, výší ročního příjmu, výpisem z banky s výdaji a příjmy za poslední tři měsíce, dopisem od vašeho nadřízeného, jenž se za vás zaručí, s referencemi od majitelů předchozích bytů. Vyplňte a za 800$ je váš. Ale až od 15. května. Házím na P. žalostný pohled.
Druhý byt je dál z centra, ve staré bytovce, za 900$. Realitní agent mi do telefonu hlásí, že byt nám ukáže někdo z místních, v případě zájmu máme volat. Přichází děda a posunky ukazuje, že nemluví anglicky. S těžkým funěním do schodů odemyká byt. Stařičký, ale relativně čistý. Zkoumám dvoukolák v kuchyni. Vařila jsem na něm doma posledních šest let a tajně doufala, že Amerika nabídne víc. Diskutujeme s P. naše možnosti. V tom se děda rozzáří. „Vy otkuda?“ „Á, z Čechii?“ „Já Ukrajiněc.“ „Vy dva zděs? vot…“ Gestikuluje, že začátky nejsou snadné a podává nám proklínaný formulář.
Třetí byt je tzv. basement, tedy ve sklepě. V USA a Kanadě běžná záležitost. Pánovi v telefonu rozumím každé páté slovo. Později zjišťujeme, že to je čínský dědeček bez zubů. Haha. Vede nás zahradou plnou harampádí kolem rodinného domu, scházíme po chatrných dřevěných schůdcích. Za 950$? Proč ne. Sklep ovšem ukrývá čerstvě zrekonstruovanou místnost s kuchyňským koutem a novou čistou sprchou a záchodem. Na konci dne máme dost, bereme. Pán nám strká formulář. Vysvětlujeme, že jsme před pár dny přiletěli. Ukazujeme výpisy z českých účtů se slušnou finanční rezervou a převádíme na CAD. Odvětí, že má špatný zrak a musíme dokumenty poslat jeho sestře. „Chcete poslat i kopii pasu?“ „Ne , copak jsem vláda?“ ušklíbne se. Vymýšlí, kde nám koupí novou matraci a vřele se loučíme.
Jsme vyčerpaní. Večer volá Číňanka z basement bytu. Se silným přízvukem mi oznamuje, že nejsme vhodnými kandidáty. Jsme tady noví a nic nemáme jisté. Odesílám kopii pracovního povolení. Volá mi zpět s radou, ať se ubytujeme v hotelu.
Jsme zdrcení. Z domova si člověk tu situaci představí jen stěží. Z cest máme bohaté zkušenosti. Např. jsem se sama v zimě vydala jako dobrovolník na několik měsíců do Kyrgyzstánu, ale i tam na mě čekala neznámá místní rodina, co mi dala najíst a ubytovala mě. Něco jiného je mít batoh na zádech s vědomím, že se za pár týdnů vrátíme domů, a pocit, že žádný domov či jistotu v tuto chvíli nemáme. A naši komfortní zónu jsme nechali dávno za sebou. Nejsme nikdo. Bezejmenní imigranti. Jen ovládáme řeč a máme nějaké peníze. Které nikoho nezajímají a byt za ně, jak se zdá, jen tak snadno nedostaneme.
Naši milí kanadští domácí nám poskytli azyl i čtvrtou noc. Chystáme českou večeři – smažák s bramborovou kaší, a promítáme fotky z cest. Koštujeme slivovicu. A kanadskou whisky. A poprvé spíme až do rána.