Reklama
 
Blog | Karolína Kolaříková

V Torontu byt za peníze nekoupíš aneb staré kufry – nové začátky

Po týdnu prázdnin a pozdravení přátel v New Yorku přistáváme na Billy Bishop Airport v torontském downtownu. Je 13. dubna a za okny leží poslední zbytky sněhu. Ticho v letištní hale by se dalo krájet. Stiskneme tlačítko výtahu s nápisem Toronto. Smějeme se tomu. Máme s sebou jen dva kufry. Ode dneška neznamenáme vůbec nic. Ale vlastně si ještě neuvědomujeme, co to přesně znamená.

výtah do Toronta

Chceme si koupit jízdenku na MHD, ale na zastávce nejsou automaty. V přilehlé benzínce nám za 15$ dají do dlaně 5 drobných mincí. Přijíždí šalina. Odhaduji podobná, co brázdila brněnské ulice někdy v 70. letech. Všichni nastupují prvními dveřmi. Řidič drobnou minci vymění za papírovou jízdenku. Nevěřícně na sebe koukáme. S nostalgií vzpomínám na kyrgyzské maršrutky, jen ty mrakodrapy za oknem mě vrací zpět do kanadské reality.

Reklama

Na poslední chvíli nám přijali žádost o couchsurfing a nemusíme jít do hostelu. Na 3 noci máme klid a zůstáváme u mladého kanadského páru v domě poblíž High Parku. V profilu mají uvedeno, že žili v Německu a Jižní Koreji. Podle fotky odhadujeme, že slečna bude Němka, neboť její partner má jasně asijské kořeny. Hned po seznámení se ovšem dovídáme, že Markova rodina pochází z Filipín a do Německa přišla již počátkem 80. let, on pak s maminkou v deseti letech emigroval do Kanady. Marka s Colleen před časem kanadský způsob života přestal bavit, a tak se na rok vypravili do Jižní Koreji. Jelikož je nyní Colleen v sedmém měsíci těhotenství, pověsili dočasně své cestovatelské touhy na hřebík a rozhodli se dobro z couchsurfing cest předat zase dál. A tak jsme se na jejich gauči octli my. Zítra začneme hledat vlastní bydlení.

K tomu potřebujeme prvně kanadské číslo. Zjišťujeme, že ne každá sim karta se kamarádí s českým telefonem. Taky jsme si chtěli pořídit nový telefon. Po zhlédnutí nabídek několika obchodů zjišťujeme, že nejlevnější stojí 900$. Blokovaný.  Ke koupi sim karty musíte uvést svou adresu. S Markem jsme domluveni, že si půjčíme jejich bydliště.

Chceme vlastní byt, respektive garsonku. Žili jsme tak léta v ČR a rádi bychom měli své soukromí i nadále. Hodiny projíždíme servery s bydlením, hledáme na mapě a aspoň virtuálně se seznamujeme s městem. Volám na první nabídky. „Litujeme, ale byt už není k dispozici.“ „Litujeme, ale garsonka je jen pro jednoho člověka.“ „Máte práci?“ „Ve které firmě v downtownu pracujete?“ „Máte práci?“

„Okej, přijeďte se v 11:00 podívat.“ Hurá, máme prohlídku! A relativně v centru! „Hello, jsme před vchodem. Můžete nám přijít otevřít?“ „Jejda, já nejsem teď doma… Sorry. Za hodinu?“ Bloumáme ulicemi.

Přichází potetovaný děda v triku I’m Canadian, se psem a cigaretou.  Vcházíme do domu s dlouhou chodbou a špinavým kobercem, lemovanou dveřmi po obou stranách. Za jedněmi se skrývá malý zakouřený pokojík s pavučinami na okně. Strká nám do rukou formulář, jenž musí každý žadatel o byt vyplnit. S adresou zaměstnavatele, výší ročního příjmu, výpisem z banky s výdaji a příjmy za poslední tři měsíce, dopisem od vašeho nadřízeného, jenž se za vás zaručí, s referencemi od majitelů předchozích bytů. Vyplňte a za 800$ je váš. Ale až od 15. května. Házím na P. žalostný pohled.

Druhý byt je dál z centra, ve staré bytovce, za 900$. Realitní agent mi do telefonu hlásí, že byt nám ukáže někdo z místních, v případě zájmu máme volat. Přichází děda a posunky ukazuje, že nemluví anglicky. S těžkým funěním do schodů odemyká byt. Stařičký, ale relativně čistý. Zkoumám dvoukolák v kuchyni. Vařila jsem na něm doma posledních šest let a tajně doufala, že Amerika nabídne víc. Diskutujeme s P. naše možnosti. V tom se děda rozzáří. „Vy otkuda?“ „Á, z Čechii?“ „Já Ukrajiněc.“ „Vy dva zděs? vot…“ Gestikuluje, že začátky nejsou snadné a podává nám proklínaný formulář.

Třetí byt je tzv. basement, tedy ve sklepě. V USA a Kanadě běžná záležitost. Pánovi v telefonu rozumím každé páté slovo. Později zjišťujeme, že to je čínský dědeček bez zubů. Haha. Vede nás zahradou plnou harampádí kolem rodinného domu, scházíme po chatrných dřevěných schůdcích. Za 950$? Proč ne. Sklep ovšem ukrývá čerstvě zrekonstruovanou místnost s kuchyňským koutem a novou čistou sprchou a záchodem. Na konci dne máme dost, bereme. Pán nám strká formulář. Vysvětlujeme, že jsme před pár dny přiletěli. Ukazujeme výpisy z českých účtů se slušnou finanční rezervou a převádíme na CAD. Odvětí, že má špatný zrak a musíme dokumenty poslat jeho sestře. „Chcete poslat i kopii pasu?“ „Ne , copak jsem vláda?“ ušklíbne se. Vymýšlí, kde nám koupí novou matraci a vřele se loučíme.

Jsme vyčerpaní. Večer volá Číňanka z basement bytu. Se silným přízvukem mi oznamuje, že nejsme vhodnými kandidáty. Jsme tady noví a nic nemáme jisté. Odesílám kopii pracovního povolení. Volá mi zpět s radou, ať se ubytujeme v hotelu.

Jsme zdrcení. Z domova si člověk tu situaci představí jen stěží. Z cest máme bohaté zkušenosti. Např. jsem se sama v zimě vydala jako dobrovolník na několik měsíců do Kyrgyzstánu, ale i tam na mě čekala neznámá místní rodina, co mi dala najíst a ubytovala mě. Něco jiného je mít batoh na zádech s vědomím, že se za pár týdnů vrátíme domů, a pocit, že žádný domov či jistotu v tuto chvíli nemáme. A naši komfortní zónu jsme nechali dávno za sebou. Nejsme nikdo. Bezejmenní imigranti. Jen ovládáme řeč a máme nějaké peníze. Které nikoho nezajímají a byt za ně, jak se zdá, jen tak snadno nedostaneme.

Naši milí kanadští domácí nám poskytli azyl i čtvrtou noc. Chystáme českou večeři – smažák s bramborovou kaší, a promítáme fotky z cest. Koštujeme slivovicu. A kanadskou whisky. A poprvé spíme až do rána.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama