Reklama
 
Blog | Karolína Kolaříková

Jak jsem v Kanadě našla práci? Za úspěchem není štěstí, ale pevná vůle

Období hledání zaměstnání je velkou životní zkouškou. Prověřuje naši  sebedůvěru, trpělivost i mezilidské vztahy. Umění zvednout se a jít dál, znova a znova. V zahraničí se dvěma kufry to platí dvojnásob. Proč si spousta lidí nevěří? Jak neztratit motivaci a víru v sám sebe? A jak se z velkého světa neposadit na zadek?

3

Neměla jsem v úmyslu tento článek zveřejnit, ale třeba má zkušenost dodá odvahu někomu dalšímu. Mám za sebou necelé dva  měsíce v kanadské práci, která mi tady obrátila život naruby. Její hledání mi zabralo šest týdnů.  Byla to jízda na horské dráze útrobami strašidelného zámku s číhajícími kostlivci v podobě pocitů beznaděje a strachu za každým rohem, tu a tam podpořenými dobře míněnými radami ostatních. Jízda, kdy se dlouhé chvíle stoupání nahoru snažíte být nad věcí, následovaná rychlým sešupem po spirále událostí, během nichž je víc než kdy jindy důležité zachovat si zdravý rozum a úsudek.

Před odjezdem jsem prostudovala oficiální kanadské dokumenty vztahující se k zaměstnávání cizinců, také jsem na youtube zhlédla videa místních neziskovek pomáhajících imigrantům při hledání práce. Mnohá z nich upozorňují na fakt, že první práce zpravidla není tou nejlepší, vysoký počet vzdělaných lidí zastává základní pracovní pozice, jelikož zde zahraniční vzdělání není uznáváno a mnozí imigranti tak po večerech znova studují svůj obor. Načetla jsem pár blogů českých krajanů, kterým se po příjezdu do Kanady podařilo najít tzv. skilled position a neskončili jako pomocná síla všeho druhu. Přesněji dvou – jednoho v oblasti IT, druhého v instalatérství. Taky jsem koukla na kanadské CZ/SK facebookové skupiny, které se hemží nabídkami na koupi uklízečských potřeb. A nezapomínají každého nově příchozího upozornit na fakt, že jinou pozici než uklízeče, servírky a různé manuální práce ve stavebnictví atp. není možné získat. Ne bez kanadského vzdělání, trvalého pobytu a místní předchozí pracovní zkušenosti.

Zaklepala jsem si na čelo. A odmítla jsem se smířit s faktem, že zahodím všechny své znalosti a zkušenosti a přijmu identitu tabula rasa. Na nepopsanou tabuli  jsem už poznala velký kus světa. Nahlížela jsem na práci jako nutnost zajištění živobytí, na druhou stranu jsem chtěla svůj čas a energii věnovat tam, kde mi to zkrátka dává smysl. Vrátit se v pracovním životě do dob střední školy bych sama před sebou neobhájila.

Kanadské CV je od českého hodně odlišné, rozhodují odpovídající zkušenosti, jejich překvapivě podrobný popis a shoda se zveřejněnými požadavky na danou pozici. První dva týdny přemýšlím na čem stavět. Na psaní ani znalostech evropského neziskového sektoru to asi nepůjde. Zkouším převážně různé juniorské pozice v oblasti účetnictví, kde mám předchozí praxi, administrativu, bilingvální zákaznický servis. Denně odpovím aspoň na deset inzerátů. A mám první pohovor ohledně účetnictví.

V odlehlé čtvrti u dálnice se krčí malá přízemní kancelář, plakáty ve výloze zaručují nalezení práce snů. Agentura. Mám chuť otočit se na patě, ale jela jsem sem hodinu a půl. Pán se zeptá, odkud jsem. Pak vede monolog. Vysvětluje, že všechny základní pozice jsou vykonávány v Jižní Americe a zde na účetnictví dohlíží jen pár expertů. A to já nejsem. Ale můžu se jím stát, když budu navštěvovat jejich kurz. Expertem za měsíc, pouhé 3000$. Jedu domů a slzy v očích kryji slunečními brýlemi.

Navzdory absenci kanadských pracovních zkušeností se mi ozvalo několik firem. Když jsem řekla, že mám pracovní vízum, nikoliv trvalý pobyt, zájem opadl. Také se mi ozvaly další agentury. Komunikace s nimi byla ale velice špatná, hodiny jsem čekala na domluvený telefonát, který nepřišel nebo přišel za tři dny či za tři týdny. Měla jsem dva telefonické pohovory ve francouzštině, té quebecké jsem se trochu bála, ale nakonec se žádné drama nekonalo, dost možná na druhé straně neseděl rodilý Quebečan. Také jsem měla dva osobní pohovory na pozici asistentky. Bez trvalého pobytu se mi už neozvali.

Je tady čtvrtý týden hledání a nic. Opouštím své pracovní cíle a odpovídám na všechno aspoň trochu přijatelného, kavárny, pokladní v supermarketu či v malých krámcích. Vůbec nic. Přes týden nechodím téměř ven, protože aktualizuji nové nabídky a snažím se rychle odpovídat. Brečím ve sprše, kde to přes proudy vody nejde slyšet a nadávám si, že jsem opustila v Brně dobrou práci a odjela sem, abych se ucházela o místo v kavárně, kde budu plnit plastové kelímky a ve volné chvíli drhnout záchody. Ovšem, jak se zdá, nechtějí mě zaměstnat ani na této pozici.

P. našel práci v cyklistickém obchodě, který jsme náhodou míjeli, když jsme vyřizovali nějaké dokumenty. Asi třetí den, co jsme začali práci vůbec hledat. Dělá ze začátku i dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu a padá únavou. Já sedím doma, hledám neúspěšně práci a padám zoufalstvím. Všichni se ptají, jak se tady máme. Máme toho oba plné zuby, ale vzájemně se nějak držíme. Asi jako: „Dnes jsem odpověděla na osmnáct inzerátů a nic.“ „Tak třeba zítra, vydrž. Dobrou.“

P. kanadský kolega studuje IT a dle svých slov nemá šanci sehnat brigádu v oboru, jelikož je zde podobných studentů přetlak. Další kolegyně s pracovním vízem vypráví, jak se hlásila na základní pozici do firmy, ve které byla ve Španělsku manažerkou. Nevzali ji a tvrdí, že je šťastná za práci v obchodě. Také jsme potkali několik československých Kanaďanů. Ptali se, jestli mě baví sedět doma. „Musíš začít od nuly. Nečekej, že najdeš nějaký vládní džob. My ho také nenašli ani po letech tady. A museli jsme se znova vyučit.“ Nemám sílu reagovat.

Měním strategii. Vytisknu si životopisy, chodím po ulicích a koukám do výloh, kde mají napsáno wanted. Bavím se s majitelem obuvi. Je rád, že bydlím blízko a mám s prodejem zkušenosti. Nikdy už se neozval. Ptám se i v řecké cukrárně na výpomoc v kuchyni. Já, co jsem za život upekla jeden štrúdl. Nedává to žádný smysl. Po večerech se snažím dál odpovídat na nabídky. Každý den si opakuji, že to přece po tom všem nevzdám a nepojedu zpět. Pláč vystřídala apatie.

V sobotu ráno mi přišel email ohledně interview po telefonu, čtu si ho odpoledne a při tom množství ani netuším, o jakou pracovní nabídku vlastně jde. Domlouváme se na neděli. Paní na druhé straně se mnou podrobně prochází životopis i doklady, ptá se na všechny možné detaily, na mé záliby a sama toho o pozici moc neříká. Mluvíme asi hodinu. Hledám firemní stránky a nějak mi to celé pořád nedochází. Za tři hodiny mi přišla pozvánka na zítřejší osobní pohovor.

Kancelář je malá, ale velice stylová. Mou pozornost si okamžitě získal mini fotoateliér. Vidím počítač a v duchu přemýšlím, jaké úkoly si na mě asi připravili. Nic takového se ale neděje. Pohovor vede přímo majitelka firmy. Dotazuje se na věci ze života, prochází poznámky, co si napsala během včerejšího interview a ptá se, jak bych se zachovala v různých modelových situacích. O platu nepadne slovo. Do konce týdne se mám dozvědět výsledek. Je to zvláštní, ale po více než hodině odcházím s úsměvem. Potřebuji to vstřebat, koupím si plastový kelímek s kávou a procházím se torontským business centrem s mrakodrapy. Cítím se být strašně malinká.

Doma na mě čeká email s kontraktem. Můžu nastoupit zítra. Nevěřícně zírám a přemýšlím, kde je háček. Slavíme trochu rozpačitě.

Jsou tomu téměř dva měsíce, háček se nekonal. Stala jsem se manažerkou v zavedené herecké a komparzní agentuře, v týmu mám šest kolegů včetně své asistentky. Práce kombinuje účetnictví, fotografii i jazyky, jelikož každý den potkám spoustu nových tváří z různých koutů světa, starousedlíků i nově příchozích. Každý si s sebou nese jiný příběh a dny nepostrádají dynamiku, což mě neskutečně baví. Samozřejmě, že nežijeme v ideálním světě. Rychlé učení se za chodu a velká zodpovědnost s sebou nese jistý stres. A Kanaďané mají zpravidla jen dva týdny dovolené v roce! Ale jsou to momentálně nejcennější zkušenosti.

Život znova dostal řád, vyřešila se spousta věcí a konečně si opět užívám volného času a víkendů. Zaměstnání velmi pomáhá integraci, původ není v torontské multikulturní společnosti příliš důležitý. Přízvuk každý slyší, ale jen málo lidí to dává nějak nevybíravě najevo. Město ukázalo přívětivou tvář. Nyní se zdá být neuvěřitelné, že jsme sem před třemi měsíci přijeli s kufrem, přespávali přes couchsurfing a večeřeli suchou bagetu. Ale mezní linie je příliš tenká, zatímco naše vzpomínky a pokora silné.

Ráda bych tento příspěvek věnovala všem nově příchozím. A také všem doma, co mají chuť zkusit něco nového. Nikdy si nenechte namluvit, že něco nejde. Buďte tvrdohlaví a přesvědčte se o všem sami. Udělejte maximum. Mnozí mi teď říkají, že jsem měla zkrátka štěstí. Já vidím spíše pevnou vůli. Sama nevím, co přinese zítřek nebo další měsíce, ale svůj malý cíl jsem si již splnila. Nevzdala jsem to. Ani před lety, když jsem byla nejhorší z angličtiny ve třídě a gymnaziální profesor mi po maturitě odmítl podat ruku. Nevzdávejte se ani vy.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama